Zapnout na dálnici tempomat na sto třicet kilometrů v hodině, sundat nohu z plynu a nechat elektroniku hlídat rychlost je na suché silnici příjemné pohodlí. Jakmile ale oblohu zatáhnou podzimní mraky a asfalt pokryje souvislá vrstva vody, stává se z této funkce tichý nepřítel, který při vjezdu do hlubší kaluže dokáže auto během zlomku vteřiny poslat do hodin.
Mnoho řidičů spoléhá na to, že moderní vozy plné elektronických asistentů, stabilizačních systémů a protiprokluzových programů zvládnou jakoukoliv situaci za ně. Skutečnost je však mnohem zrádnější. Jak v oficiálních bezpečnostních varováních opakovaně zdůrazňuje Policie České republiky, používání tempomatu za hustého deště a na mokré vozovce představuje závažné bezpečnostní riziko, které pravidelně plní policejní svodky nehod na dálnicích.
Proč automatika v louži nesmyslně zrychluje
Problém tkví v tom, jak klasický i adaptivní tempomat uvažuje. Jeho jediným úkolem je udržet nastavenou rychlost za každou cenu. Když auto v dálniční rychlosti najede do vyjetých kolejí plných vody, vytvoří se před pneumatikou takzvaný hydrodynamický klín. Dezén nestihne obrovský příval vody odvádět pryč, kolo se zvedne z asfaltu a začne po vodní hladině plavat. Tento jev známý jako aquaplaning s sebou přináší prudký nárůst valivého odporu.
Vozidlo v té chvíli přirozeně nepatrně zpomalí. Řídicí jednotka tempomatu tento pokles rychlosti okamžitě vyhodnotí jako potřebu přidat plyn a pošle na hnací nápravu vyšší točivý moment. Jenže v okamžiku, kdy pneumatika plave na vodě a nemá žádný kontakt se silnicí, přidání plynu způsobí bleskové protočení kol. U vozů s pohonem předních kol auto okamžitě přestane reagovat na povely volantem, zatímco u zadního náhonu dojde k prudkému vybočení zádě a okamžitému smyku, který nezachrání ani zkušený řidič.
Zpožděná reakce a panické dupnutí na brzdu
Druhým kritickým faktorem je samotná poloha řidiče. Při zapnutém tempomatu má většina lidí pravou nohu pohodlně odloženou na podlaze vedle pedálů. Jakmile auto vjedou do louže a začne plavat, správná záchranná reakce vyžaduje jediné: okamžitě plynule ubrat plyn bez trhání volantem a nechat odpor vody vůz zpomalit, dokud kola opět neproříznou vodní film a nenavážou kontakt s pevným povrchem.
Řidič s nohou mimo pedály však ztratí drahocenné desetiny sekundy tím, že nohu teprve přemisťuje. V leknutí z plovoucího auta navíc často podlehne panickému reflexu a dupne na brzdový pedál. Zablokovaná nebo prudce brzděná kola na vodním polštáři okamžitě ztratí jakoukoliv schopnost směrového vedení. Podle metodických rozborů krizových situací, které vydává dopravní policie k problematice aquaplaningu, končí prudké brzdění na vodním filmu téměř vždy nárazem do svodidel.
| Situace na mokré vozovce | Co udělá zapnutý tempomat | Správný postup řidiče |
|---|---|---|
| Vjezd do vyjeté koleje s vodou | Zaregistruje odpor vody a prudce přidá plyn na plovoucí kola | Vypnout tempomat předem, ubrat plyn a držet volant pevně rovně |
| Prudký liják a hustá vodní tříšť | Radar a kamery ztratí výhled a systém se nečekaně odpojí | Přejít na plně manuální řízení a včas snížit rychlost pod devadesát |
| Prokluz hnací nápravy na louži | Stabilizační systém ESP tempomat vypne, ale až po vzniku smyku | Mít nohu stále připravenou nad pedály a reagovat plynulým uvolněním |
| Hladina vody vyšší než tři milimetry | Riziko aquaplaningu prudce roste už při rychlostech kolem 80 km/h | Přizpůsobit rychlost stavu vozovky a nenechávat řízení na automatu |
Když adaptivní radar oslepí vodní tříšť
Moderní automobily jsou vybavené adaptivními tempomaty, které pomocí radaru v předním nárazníku a kamer za čelním sklem sledují odstup od vozidla vpředu. V podzimním dešti však tento systém naráží na své technologické limity. Jak ve svém přehledu asistenčních systémů vysvětluje tým dopravní bezpečnosti BESIP, radarové vlny i optické snímače mají v nepříznivých podmínkách výrazně zhoršenou rozlišovací schopnost.
Oblak jemné vodní mlhy rozstřikované pneumatikami nákladních souprav vytvoří před čidlem neproniknutelnou clonu. Adaptivní tempomat pak může pomaleji jedoucí vůz před sebou včas nezaregistrovat, nebo naopak bez zjevného důvodu prudce zabrzdit při falešném odrazu paprsku od husté stěny vody. V horším případě palubní počítač pouze pípne, nahlásí výpadek senzoru a tempomat uprostřed kaluže zcela vypne, což řidiče spoléhajícího na automatiku dokonale zaskočí.
Při jízdě v dešti nezapomínejte ani na právní odpovědnost. Podle ustanovení § 18 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, je každý řidič povinen přizpůsobit rychlost jízdy povětrnostním podmínkám a stavu vozovky. Skutečnost, že je na dálnici povolena rychlost sto třicet kilometrů v hodině a vy máte zapnutý tempomat, neomlouvá havárii způsobenou aquaplaningem na známém úseku s vyjetými kolejemi.
Zásadní roli hraje také správná příprava vozu před zimou. Zvýšené riziko smyku na vodě ještě násobí nesprávně nahuštěné pláště, jak ukazuje vliv podzimních výkyvů teplot na tlak v pneumatikách, stejně jako opotřebované stírací lišty, které v kritický moment nestíhají čistit sklo, na což navazuje i péče o gumičky stěračů a dešťový senzor před ranními mrazy. Samotní výrobci automobilů v palubních manuálech výslovně uvádějí zákaz používání tempomatu za deště, sněžení a na kluzkém povrchu. Vypnout páčku tempomatu při prvních kapkách deště a vzít plyn do vlastních rukou je to nejjednodušší pravidlo, které vám na dálnici zachrání zdraví i auto.
