Dědictví nesezdaných partnerů se neřídí počtem společně prožitých let. Pokud po zemřelém dědí potomci a rozdělení majetku neupravuje závěť nebo dědická smlouva, druh či družka ze zákona nedostanou nic. Vlastní podíl na bytě jim ale zůstává.
Máte společný domov, klíče na jednom věšáku a dvacet let společných výdajů. Pro dědění přesto záleží na tom, komu majetek patří a z jakého důvodu má pozůstalý dědit. Partnerem zde rozumíme druha či družku. Nejde o právně uzavřené partnerství ani o registrované partnerství.
Dědí-li potomci, společná domácnost nestačí
V první dědické třídě dědí podle Portálu veřejné správy děti zemřelého a jeho manžel, každý stejným dílem. Jestliže některé dítě nedědí, mohou na jeho místo nastoupit jeho potomci. Nesezdaný protějšek do této třídy nepatří. Nerozhoduje přitom, zda jsou děti společné, nebo z dřívějšího vztahu.
Notářská komora ČR vysvětluje, že spolužijící osoba může dědit ze zákona až tehdy, když nedědí žádný potomek. Ani dvacet let soužití tuto podmínku nepřekoná. Závěť nebo dědická smlouva ovšem mohou partnera za dědice povolat i vedle potomků.
Dům máte pojištěný na miliony. Podpojištění může zkrátit i náhradu za střechu
Modelová situace 1: Byt patří celý zemřelému
Pro srovnání vezměme byt v osobním vlastnictví za šest milionů korun a jedno zletilé dítě zemřelého. Zemřelý nemá manžela ani právně uzavřené partnerství. Nejsou tu dluhy, další majetek, započitatelné dary ani spory o vlastnictví. Dítě dědit může a chce. Jde o zjednodušené modely, nikoli skutečné příběhy či odhad ceny konkrétního bytu.
V první variantě vlastní celý byt zemřelý a nezanechal závěť ani dědickou smlouvu. Byt v modelové hodnotě šesti milionů zdědí jeho dítě. Druh či družka z něj ze zákona nezdědí nic. Tento výsledek plyne z první dědické třídy podle § 1635, nikoli z délky vztahu nebo množství společných vzpomínek.
Z toho ale nelze udělat tvrzení, že pozůstalý automaticky přijde o všechno nebo se musí okamžitě vystěhovat. Jeho vlastní majetek není majetkem zemřelého a právo dál užívat byt může mít jiný právní základ. V tomto modelu pouze žádný podíl nezdědí. Případný nájem či samostatně sjednané právo bydlení se musí posoudit zvlášť.
Studnu jste zaplatili na vlastním pozemku. Podzemní voda přesto není vaše
Modelová situace 2: Každý vlastní polovinu bytu
Hodnotu bytu i rodinné poměry ponechme stejné, změníme pouze vlastnictví. Každý z dvojice má prokazatelně polovinu. Podle § 1475 občanského zákoníku tvoří pozůstalost jmění zemřelého. Do dědictví tedy vstupuje jen jeho polovina v modelové hodnotě tří milionů. Tu získá dítě. Pozůstalému partnerovi zůstává jeho vlastní polovina za tři miliony.
Výsledek je podstatně jiný, přestože partner znovu nezdědil ani korunu. Má polovinu bytu a novým spoluvlastníkem druhé poloviny je dítě zemřelého. Polovina ovšem neznamená konkrétní pokoj a kuchyň. Právo každého spoluvlastníka k celé věci omezuje stejné právo druhého. Při neshodě o dalším společném vlastnictví přichází na řadu také dohoda či soudní vypořádání spoluvlastnictví.
Modelová situace 3: Existuje závěť ve prospěch partnera
Vraťme celý šestimilionový byt do vlastnictví zemřelého. Tentokrát po něm zůstane platná závěť, která povolává za jediného dědice druha či družku. Zletilé dítě ale nebylo platně vyděděno ani se nezřeklo práva na povinný díl. Podle § 1643 občanského zákoníku mu náleží alespoň čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. Protože by v našem modelu ze zákona dědilo vše, vychází povinný díl na 6 000 000 × 1/4 = 1 500 000 korun.
Partner tak může zdědit byt, ale zároveň musí počítat s vypořádáním tohoto nároku dítěte. Jak vysvětluje odborný rozbor Notářské komory, povinný díl je zásadně nárokem na peněžní částku. Z dítěte proto automaticky nedělá vlastníka čtvrtiny bytu. Dědic a dítě se mohou dohodnout i na jiném vyrovnání. Rozdíl mezi opomenutím a vyděděním rozebíráme v článku o povinném dílu potomka a podmínkách vydědění.
Změňme ještě věk dítěte: kdyby bylo nezletilé, činilo by jeho minimum za jinak stejných podmínek tři čtvrtiny zákonného podílu, tedy 4 500 000 korun. Závěť proto neřeší jen otázku, kdo byt získá. U majetku tvořeného jediným bytem je potřeba promyslet také prostředky na vypořádání povinného dílu. Skutečný výpočet mohou ovlivnit dluhy, dřívější dary i další rodinné okolnosti.
Když potomci nedědí, rozhodují další podmínky
Bez dědících potomků může druh či družka přijít na řadu ve druhé, případně třetí dědické třídě. Podle § 1636 a § 1637 musí jít o člověka, který se zemřelým žil nejméně rok před smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu o domácnost pečoval nebo byl na zemřelého odkázán výživou. Samotné chození spolu tyto podmínky nenahrazuje.
Ani zde nemusí partner dostat vše. Ve druhé třídě se může dělit s rodiči zemřelého, případně s jeho manželem. Pokud nedědí manžel ani žádný rodič, přichází třetí třída se sourozenci zemřelého, případně jejich dětmi. Nejsou-li ani tito další dědicové, může kvalifikovaná spolužijící osoba dědit ve třetí třídě sama. Rozhodné je skutečné fungování domácnosti, ne jen společná adresa.
Nejdřív vlastnictví, potom dědění a peníze na vypořádání
Pro začátek si připravte doklad o vlastnictví a podílech, přehled potomků, dluhů a případné závěti. U společného bydlení pak s notářem proberte tři konkrétní otázky: co už patří každému z vás, kdo by dědil bez závěti a z čeho by se vyrovnaly případné povinné díly. Přehled je určen pro běžné české poměry. Družstevní byt, nájem nebo majetek v zahraničí vyžadují vlastní posouzení.
Závěť nemusí vzniknout jen u notáře. Notářský zápis má ale praktickou výhodu: originál zůstává u notáře a údaj o něm v evidenci pro případ smrti. Při přípravě tak lze vedle formy listiny vyřešit i to, zda zamýšlené zajištění partnera odpovídá vlastnictví bytu a právům potomků.
Právní pravidla ověřena k 2. listopadu 2026.
